Boží styl jednání...

12. během roku C (22/06/2025)

Iz 65, 1-9/ Ž 22, 20-28/ Ga 3, 23-29/ L 8, 26-39

Ježíš vstupuje na pohanské území. I tam přináší život, spásu, svobodu od zla a smrti. Na člověku, který na tom byl nejhůř, ukázal svou moc. Jeho moc neničí, ale dává život. Totéž smíme doufat i my a celý svět. Totéž smíme čekat a ohlašovat. Ježíš ukazuje: Bůh si nepřeje něčí smrt, ani živoření, ale jedině života – plnost života. To zahrnuje také vztahy, pospolitost. Ježíš vysvobozuje z izolací a obnovuje pospolitosti. Jeho prostřednictví se i ti nejpodivnější stávají součástí společnosti. Lidem je zase dobře spolu. Strach a nedůvěra mizí…

Jak se Bůh staví k různým lidem a národům, vidíme ve čtení z Izajáše. "Dal jsem odpověď těm, co se neptali. Dal jsem se nalézt těm, co mě nehledali…" Bůh je tu pro všechny. Skutečně pro všechny. Tak se někdy stává, že ti "cizí", "vzdálení" nakonec pochopí spíš, než ti "nositelé a strážci tradic" a "ti, co lpějí na hranicích". Možná proto, že ti "vzdálení" vědí líp, že bez jeho milosti jsou ztracení.

Pak ten Boží lid. "Ti mě pořád štvou. Pořád dělají, co by neměli. Pořád zapomínají, jak byli vysvobozeni z Egypta." Prorok mluví o věcech, které tenkrát dělali. Měli by už něco znát, ale jsou horší než ti pohani. Co s nimi? "Štvou mě" to je obraz. Z Boha nemluví nenávist ani rezignace. Jen otvírá své srdce. Boží lid ( a sem patříme i my) nejsou ti lepší. Měli by být a mohli by, ale nejsou. Boží lid selhává. Často o tom přemýšlím. Proč to tak je? Napadá mne, jestli to není prostě úděl Božího lidu v dějinách. Nemyslím to jako výmluvu, ale není místo Božího lidu právě v tomto?

Avšak zpět k Izajášovi: Co s nimi? Odvrhnout je? Odsoudit? Rozvést se s nimi? Jak by Bůh mohl!? "Když se najde v hroznu šťáva, nemař jej. Tak budu jednat s vámi. Aby nic nepřišlo nazmar." Bůh dokáže z nevěrného lidu dát vzejít dobrým a ušlechtilým dílům. Z těch, co se zdáli duchovně neplodní a jaloví, vzejde potomstvo. Ať už to bude vypadat jakkoli, budou obývat Boží hory. To potomstvo.

Nevidíme toho moc. A to, co vidíme, dává pramálo naděje. Přijde nám často, že to jde od desíti k pěti… A přece s takovým Bohem, s tím, jak se projevil v Ježíšovi, to všechno přece jen má nějakou naději. Což nemusí znamenat, že věci dopadnou podle našich přání. Ale že i z těch nejtěžších věcí – Bůh dokáže stvořit něco krásného.

Ještě něco k epištole: "Dokud nepřišla Kristova víra, hlídal nás dozorce (Mojžíšův Zákon, Tóra). V lepších rodinách v antice mívali speciálního otroka. Říkali mu paidagógos. Od toho se odvozuje slovo pedagog. Doslova je to "ten, co vodí děti". Myslí se do školy a ze školy. A dohlíží, aby dělaly domácí úkoly, nezlobily, "nechodily za školu" a nedělaly blbosti. To jsme my, ty dětičky. Když poznaly Krista, nepotřebují už takový dohled. Dostaly novou motivaci.

Kdo jsou pokřtěni, stali se Božími dcerami a syny. Všechny rozdíly (přirozené a společenské) ztrácejí svou váhu před tím samotným faktem, že patříme Bohu. A přispívají k hlubšímu poznání a vyjádření této pestré a rozmanité jednoty v Bohu. Všichni jsme do ní začleňování.