Blízko CÍLE...

14.11.2021

33. neděle během roku B
Da 12, 1-3/ Žd 10, 11-14.19-25/ Mk 13, 1-11


Blízko CÍLE... (pro nedělní kázání)

"Všechno bude rozmetáno. Nezůstane kámen na kameni." To všichni v Izraeli tehdy věděli. Jako my. Jen na to někdy někteří občas zapomněli. Jako onen obdivovatel jeruzalémského chrámu. Jako my. :-) S tímto světem a životem jsme natolik spjatí, že si ani nedovedeme představit, že by se to mělo rozpadnout. Nedovedeme si úplně představit jiný svět a jiný život. I když se o to pokoušíme                a myslíme si to. Společně to zakoušíme, když se mění svět, "na který jsme byli zvyklí". V takových těch dějinných zvratech; v momentech, kdy si uvědomujeme, že teď se děje něco zásadního.              A osobně to zakoušíme, když se setkáme se smrtí. Zvlášť nenadálou... Ta konečnost nás může děsit. Může ji vnímat jako bolestnou nicotu a prázdnotu. Ale současně teprve v takových chvílích začínáme poznávat, že jsme osobně i spolu s celým vesmírem v rukou dobrého Boha. Že on nás drží. Že jeho vztah k nám a náš k němu, je a bude tím jediným, co zůstane. A z čeho Bůh stvoří nové nebe a novou zemi...

Starozákonní tradice dospěla k tomuto poznání: Po tomto věku (עולם הזה) přijde nový od Boha. Přicházející svět (עולם הבא). Ten budoucí. Mezi tím. Krize. Vyhrocení protikladů, vyvrcholení zmatku, radikální zkoušky... prostě krize. Židovská tradice tomu říká "porodní bolesti Mesiáše" (חבלי משיח). Myslí se "mesiášského času". Tím začne mesiášský čas... Zrodí se ve velikých bolestech... Ježíšova smrt na kříži a vzkříšení tomu daly nový rozměr. Tak se nám to "zjednodušilo" a zároveň "zkomplikovalo" :-)... Poslední čas podivným způsobem vstoupil do našeho času a jaksi s ním prolnul... Už se to stalo a zároveň se to teprve stane... Žijeme na rozhraní věků (viz 1 K 10, 11: τὰ τέλη τῶν αἰώνων κατήντηκεν [od κατανταω = přijít, dospět, přispěchat, dosáhnout]).... Od Ježíšových Velikonoc a Letnic dosud...

Mesiášský čas se zrodí ve velkých bolestech. Všichni to tehdy věděli. Všechny to zajímalo. "Budeme si tím muset projít." Jaké to bude? Na co bude třeba si dát pozor? Jak poznáme, že to je ono? Ta otázka je pochopitelná. Křehkost světa, dějin a přírody i našich osobních životů zakoušíme průběžně. V bouření živlů, v dějinných zvratech... je přítomno něco z toho (jak to říct? Apokalypsy). (Když jsem začínal věřit , přišla toho léta (1984) strašně silná noční bouře. Opravdu hodně silná.        A hodně dlouhá. Vypadalo to, že neskončí. Tenkrát jsem si vážně začal myslet, jestli už to snad není "to ono". Jak jsem se později dozvěděl, nebyl jsem zdaleka sám. Za začátku to člověk prostě tak nepozná...)

Není divu, že se učedníci ptají: "Pověz nám, kdy to nastane a jaké bude znamení...?"

A on odpovídá přesně ve svém stylu: "Hleďte, aby vás někdo nestáhl na dráhu" (βλεπετε μη τις υμας πλανηση), která nevede do Božího království. Trošku pozměníte kurs. Ani si toho nevšimnete. A jste na cestě mimo. Dobře se dívejte, jestli máte pořád kurs směr Království. Jak to smíme číst? Nenechte na sebe působit vnější věci. Události, zprávy o nich, informace. Hleďte zachovat kurs. Nenechte se vtáhnout do chaosu.

Ať se děje cokoli -s námi osobně i se společností a církví v ní-, hleďme zachovat kurs, na který nás navedl Ježíš. Držet se toho, co Ježíš považuje za důležité. Uvědomujeme si, co Ježíš považuje za opravdu nejdůležitější?

Ještě něco maličko k pronásledování a svědectví. Všechno bude příležitostí ke svědectví. Zkusme se oprostit ode všech představ, které se svědectvím máme spojeny. V tom všem hrozném - hlavně          v tom zmatku -jsme a budeme (i ve své slabosti - ba, právě v ní) svědky, že existuje dobrý Bůh, že život každého jedince i celého lidstva má smysl a dobrý cíl, že existuje Boží království - vláda dobra, pravdy a krásy. Samou svou existencí, svým bytím, svými postoji... nebude to asi nic patetického. Právě v tom bude ta síla.

Nevím, snad se nemýlím, ale myslím si, že Ježíš chce učedníky (a my do toho skromně taky patříme) především uklidnit. Jste v Božích rukou. Jste moji svědkové. Nedovedete si to představit? Nevadí? Otec ví, co a jak a on to udělá. Tehdy se ukáže, jak moc nás Otec drží svou láskou...


Tajemství CÍLE... (nahrávka)

Dnešní téma je apokalyptické. Apokalypsa znamená něco jako odhalení skrytých tajemství. Myslí se tajemství cíle dějin. Je to časté téma posledních staletí před naším letopočtem. A nejen. Odhalování tajemství týkajících se budoucnosti nás láká. Zvlášť v dobách rozkolísaných - nejasných. Jako třeba ta naše. (Ale svatý Efrém Syrský už někdy ve 4. století upozorňuje, že něco z rozkolísanosti                  a nejasnosti dějin v sobě nese každá doba. Apokalypsa jako by se určitým způsobem odehrávala ve všech údobích. "Pán vylíčil svá znamení takovým způsobem, aby všechna pokolení i věky měly už od počátku důvod považovat za možné, že se jeho příchod uskuteční v jejich době," komentář k evangelní harmonii Diatessaron).

Co bude dál? Co je vlastně před námi? Jak to všechno dopadne? Jak se to bude dál vyvíjet? Jak to poznáme, že už to je ono? Jak to dopadne s námi? Učedníky to taky zajímá. Když už na to přišla řeč. "Tak nám to, Mistře, pověz." A Mistr promluví na apokalyptické téma. A udělá to jako vždycky po svém. Všimněme si, o čem mluví i o čem nemluví.

Nejdřív bych se ale pokusil přiblížit kontext apokalyptického myšlení. Existují dva věky. Ten současný. Po něm přijde další. Přicházející. Mezi nimi předěl. A na předělu krize. Těžké časy. Krize stvoření i dějin. Protiklady dobra a zla se vyhrotí. Zavládne zmatek. Pro Boží lid tu bude čas pronásledování a zkoušky. Osvědčí věrnost Bohu nebo ne? Není to tedy konec světa, ale předěl... krize, kterou bude třeba projít do budoucího světa. Nebo chcete-li, kterou budoucí svět přijde            k nám. Je to jen otázka, odkud se na to díváme.

Nic nebude ušetřeno. Ani chrám. "Nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozmetáno." To je hrozné pomyšlení. Všechno bude rozmetáno. V dějinách v podobě sociálního, politického chaosu.    V osobním životě - ve smrti. A nedá se tomu uniknout. Nezbude než tím projít a držet se při tom Hospodina.

Na cestu do této krize si smíme nést ujištění, že pokud jde o něho - Hospodina - on nás bude držet.

Čas velké zkoušky. O něm mluví kniha Daniel jako o "oné době" (hebr. cet hahí,). Nikdo neví, kdy to bude. Jen Bůh sám. Důležité je osvědčit věrnost. Bude to těžké. Ale Bůh pošle velkého ochránce Míkaela. To jméno připomíná Boží jedinečnost a moc. Znamená "Kdo je jako Bůh?". Tím je to jasné. No, kdo asi?

"Tehdy bude vyváznut tvůj lid, Danieli... Každý, kdo je zapsán v Knize (=života)." To je obraz, který chce říct, že Bůh zná všechny své a ani na jednoho nezapomene. Dílo každého vyjde najevo. Sláva jedněch i hanba druhých.

Prozíraví budou zářit jako obloha, jako hvězdy. Hvězdy jsou nádherné. Fascinující. Vždycky byly      a jsou. Takové noční nebe plné hvězd. Kdo jsou ti prozíraví? V originálním znění (hebr. maśkilím) to má velmi široké významové pole od úspěchu až po poučování. Něco jako ti, co myslí na to, co bude dál... Co pamatují na budoucnost a na soud... Jako paralela k tomu stojí ti, co "pomáhají mnohým ke spravedlnosti". Jejich sláva bude krásná jako hvězdy. Zopakujme si to: Ti, co myslí na to, co bude dál, a ti, co jsou příčinou spravedlivého jednání mnohých. Víc nepotřebujeme vědět...
Tak co to Pán Ježíš o apokalypse říká? Nejhorší na tom čase bude dezorientace - zmatek uvnitř. Svedení. Představme si, že by nás někdo stáhl na špatnou, bludnou dráhu (řec. planaó, planétés) - mimo kurs do Božího království. Na to si dávejme hlavně pozor.

Konflikty, války, zemětřesení, zprávy o tom všem. To všechno je zlé. Ale ztráta orientace je mnohem horší. Informační chaos. Co je pravda? Komu věřit a komu ne? Nevěřte všemu. Buďte střízliví. Mnozí přijdou a budou říkat: "Mne poslal Kristus! Pojďte za mnou! Já tomu rozumím! Já vám to vysvětlím!" - Nedejte na řeči! Nikoho. Dokonce ani když se bude někdo odkazovat na mne. Ničemu se nedivte. Ničím se nedejte odvést od toho hlavního, co máte dělat. Důležité je, abychom toto chovali ve svém srdci - a dělali :-).

A nebojte. Nic z těch těžkých věcí nenaruší Boží plány. Boží království jistě přijde. Právě ve chvíli, kdy se to bude zdát úplně ztracené. Bolesti oné doby jsou porodními bolestmi. To je obrat                    z židovské apokalyptiky. Říká se tomu "porodní bolesti Mesiáše" (hebr. chavelé mašíach). Tak přichází Království.

Dokonce ani všechno to zlé, nezabrání šíření evangelia. I kdybyste byli u výslechu, i to bude příležitostí slyšet dobrou zprávu - vydat svědectví. Tehdy poznáte, že jste nezůstali sami. Bůh vás neopustí. Duch svatý vám dá řeč. A svědectví inspirované Duchem bude vaše síla. Nejde tu o sílu argumentů, ale o lidskou věrohodnost. Ve slabosti se ukáže síla. Boží dílo je paradoxní. Nehrdinové se ukážou jako úplně jiní hrdinové. V této souvislosti mne stále oslovuje dílo anglického spisovatele Grahama Greena. Zejména jeho román Moc a sláva. Jeho hlavní postavu tvoří kněz, kterému říkali Páter Chlast a který nakonec zůstal jako poslední kněz v době pronásledování. Žádná sláva to nebyla. Nakonec ho chytli a on zemřel jako skutečný mučedník. Nikdo nikdy by to do něj neřekl. Ani on sám ne.
To by asi stačilo. Není to lehké téma. Když o tom člověk přemýšlí, musí přiznat bázeň a nejistotu. (To není otázka jistoty spasení). Když pomyslíme na všechny ty těžkosti a na svoji slabost, je na místě ta otázka: "Obstojím? Co když neobstojím?" Bůh, který nás nevýslovně miluje, to ví. Není to žádná sláva. Jediné, co nám zůstává je: "Věrný je ten, který vás povolal. On to také učiní," (1 Te 5, 24). Ale to vůbec není málo.

My se máme držet Boha. Nevíme, jestli to dokážeme. A jak to dokážeme? Jedním si však můžeme být jistí: Mnohem silněji nás bude držet on. A on to udělá dobře. A to je to hlavní a nejdůležitější. 

Vytvořte si webové stránky zdarma!