Bázeň před nepředstavitelným…?

6. velikonoční C (Rogate) (22/5/2022)
Sk 16, 9-15 / Zj 21,10. 22-22,5 / J 14, 23-29

Ze Skutků čteme o počátcích církve - a tím vlastně, co to ta církev je. Dnes konkrétně šlo o církev ve Filipech v severním Řecku. Co to ta církev je? Pár lidí, co uvěřili, že Ježíš je "řešení" - "cesta" pro ně i pro druhé, a tuto víru prostě sdílí. Upevňují se v ní, pomáhají si při tom, modlí se spolu a za sebe navzájem a za ty druhé, aby taky našli Ježíše jako řešení pro sebe. Církev tvoří různé lidé. Různě bohatí či chudí. Ta Lydie např. byla podnikatelka: obchodnice s purpurem. Což bylo tehdy    (a možná by bylo i dnes) luxusní zboží. Dělala svůj business. Patřila k bohabojným. Tak se říkalo tzv. proselytům. To jsou přívrženci - sympatizanti s židovstvím. Nestali se židy- ani nemuseli, ale věřili v Boha, modlili se, chodili do synagogy a dodržovali základní přikázání. To znamená, že znala Písma, znala Boží činy i zaslíbení. A to, co Pavel říkal o Ježíšovi, jí do toho "zapadlo". Stala se učednicí - křesťankou. Nabídla svůj dům ke shromážděním. My bychom řekli: k bohoslužbám. Udělala to krásným způsobem. Její pozvání mi přijde nezapomenutelné: "Jste-li přesvědčeni, že jsem uvěřila v Pána, vejděte do mého domu." Když člověk uvěří, potřebuje být přijat těmi druhými, aby mu věřili, že on opravdu uvěřil. Z hlediska duchovního života to jistě není podstatné, ale lidsky velmi důležité.

Tak začala církev ve Filipech. Církev to jsou lidé, kteří mají jména, své osobní vlastnosti, charaktery, historie a osudy - a nyní spolu sdílejí víru. Církev to je sejití v Pánově jménu. To je scházení se v Pánově jménu. Společná cesta v Pánově jménu. Tehdy i dnes. A vede nás tajemným způsobem Duch.

Věříme, že to je cesta do nebe. (Nebo nebe k nám?) Nebe není místo. Nebe je být s Bohem. Naším cílem je být dokonale a naprosto s Bohem. Ale začíná to už dnes. To jsme slyšeli: "Kdo mne miluje, zachovává mé Slovo a přijdeme k němu s Otcem a uděláme si u něho příbytek." Toto slovo je tak jasné! Zároveň podněcuje naše myšlení. Co to je zachovat - střežit Ježíšovo slovo? Ve své horlivosti si          o tom utváříme představy. Snažíme se. Možná je to mnohem jednodušší. Možná to znamená zůstat v dialogu s Ježíšem. Nechat v sobě rezonovat jeho slovo a vést vnitřní dialog. Všechno ostatní pak "udělá" Duch Utěšitel. Před lety mne oslovila tato myšlenka z židovství (a provází mne dodnes): Každý žid má chovat na srdci ta nejsvětější slova: "Slyš, Izraeli... Budeš milovat Hospodina, celým svým srdcem..." Proč je tam chovat "na srdci" a ne "v srdci"? Odpověď? Něco v tomto smyslu: Není v naší moci vložit si slova do srdce. Ale Bůh dá čas od času (A ten my nevíme), že se naše srdce otevře. A chováme-li na něm Slovo, pak v tu chvíli to slovo udělá "šups" a je v srdci. Znamená to být připraven, jak jen můžu. Tuším (snad se nemýlím, že tak je to se slovem a naším srdcem). Chováme-li Slovo na srdci, přichází Ježíš a Otec a Duch a zabydlují se v nás...

Vrcholnou podobu tohoto přebývání najdeme ve druhém čtení o nebeském Jeruzalémě. Je to pokus vyjádřit slovy a obrazy našeho světa něco úplně nového. Vymyká se to naší představivosti. Jsou to obrazy nikoli popisy.

Možná něco málo k jednomu obrazu: "Kniha života"nebo taky "Beránkova". Důležité je, že ji má právě Beránek. Ten, který se za všechny obětoval. V ní jsou jména těch, co patří do nebeského Jeruzaléma. Už v židovské tradici se mluví o tom, že v nebi se vedou "účetní knihy". A pak se všechno sečte a vyúčtuje. To je obraz. Jako se v obchodě všechno vyúčtuje, tak ve věčnosti se ukáže, co jsme zač. Tehdy se to ukáže. Ale rozhodujeme o tom dnes. Denně. Ale vedle našich činů naštěstí působí taky milost. A pak z toho vyjde výsledek. Na jednu stranu budou brány nebeského Města pořád otevřené. Na druhou stranu do něj nevstoupí nikdo, kdo není zapsán v Beránkově knize. To znamená, že se tam nikdo bez Beránkova vědomí nevloudí. Je to takové ujištění, že tam nic zlého nebude. Žádné nebezpečí.

To všechno se vymyká našim představám. Ale je nám řečeno, že to bude dobré, krásné, léčivé, osvěžující, plné světla. Tam nás uvedl na cestu Ježíš a dál nás vede prostřednictvím Duch Utěšitele. Cílem je "krása a sláva nad všechnu krásu a slávu". Bůh se s námi podělí úplně o všechno i o svou moc. Dokonce budeme s ní kralovat na věky. To nás vede... jak to říct?... K pokoře?... K Boží bázni?...    K úctě před nepředstavitelným...? K tomu, abychom věnovali maximální pozornost Ježíšovým slovům?