Až konečně uvidíme...

Opět se dnes odchýlím od nahrávky, kterou jsem poslal a kterou dnes bude vysílat Rádio7. Tam to je

verze z pondělka. Dál jsem nad tím přemýšlel. A nabízím verzi z pátku.

Druhé čtení nás dovedlo do nebeského Jeruzaléma. Nechme na sebe působit jeho krásu. To světlo! Ta krása a sláva! V čem spočívá tato krása? Zbytečná otázka... Uvidíme to, co je už teď. Jen to nevidíme. Že bydlíme spolu s Bohem. My spolu s Bohem? Ano. Proto už nebude smrt ani nářek. Budeme dokonale přijati. A toto přijetí nás naplní - nasytí a utěší. Staré noční můry, strachy a "stíny minulosti" se rozplynou. Rozhlédnete se... a nebudou. Všechno bude nové. Všechno to už je. Jen to nevidíme. A my tak moc potřebujeme vidět! Dokud neuvidíme, jako by to pro nás neexistovalo!? Takoví prostě jsme! Konečně uvidíme. (A nebude vycházet z úžasu :-) Teologové tomu říkají, nemýlím-li se (což pochopitelně vyloučit nemohu :-) "blažené patření" (visio beatifica). To znamená, že to, co uvidíte, bude tak dobré a krásné, až vás to dokonale naplní, nasytí, napojí... po všech stránkách. Tak to je ten cíl. A kde to všechno začalo?

Tu nás dnešní evangelium "vrací" se do onoho posledního večera. Do té slavnostní, a přece stísněné atmosféry. Učíme se dívat na ty "hrozné věci" od cíle. K čemu to všechno povede? Je po večeři. Podle Jana to nebyla pesachová večeře (=s velikonočním beránkem). Ale to není podstatné. Před večeří Ježíš všem umyl nohy. I Judovi Iškariotskému. (Tak mu říkám radši. Mně se to "Jidáš" nikdy nelíbilo. :-) Teď Juda odešel. Zradit. Vydat rabiho do jejich rukou. Mašinérie vedoucí                  k ukřižování se "rozjela". Mohla by se sice ještě zastavit (aspoň teoreticky), ale fakticky "už není cesty zpět". Právě proto Ježíš řekne: "Nyní byl oslaven Syn člověka..." Od teď se už jasně ukáže, kým tento rabi z Nazareta je. Na kříži, nikoli v uzdraveních a zázracích, ale na kříži, v bezmoci se ukáže, kdo je tu opravdu Pán. Teď je oslaven Ježíš a v něm i Otec, který je v něm a ve všem, co on dělá... skryt v Synu... A co se to ukáže? Že láska, která se nebojí rozdat se úplně... do poslední kapky krve, zvítězí nade vším a nade všemi. Že je tou největší mocí. Ona představuje tajemství Boží moci. Protože Bůh je láska. Svou nejbytostnější bytostí je láska... Rozdává se a dělí o sebe sama... Všechny naše řeči o ní jsou slabým odvarem. Nedovedeme ji vystihnout ani svými slovy, natož životy... Jak velice se mýlí Pilátové, caesarové, Putinové a jim podobní. Tato láska není slabost, ale naopak ta největší síla. Mocnější a "hroznější" :-) než všechny zbraně světa.

Ovšem sami ze sebe ji nevytvoříme. Není z nás. I když jsme z ní utkáni. Nemáme ji v moci. Nemůžeme ji vytvořit. To platí i o oběti - obětování se. Kdybychom ji napodobovali, udělali bychom ještě větší zmatek a způsobili víc bolesti. Jsme lidé. Žijeme ve světě lidí. Ten má své zákonitosti.        I když je láska větší silou, nevede nás k naivitě. Zlu se musíme bránit, jak jen umíme. Zvlášť když ohrožuje druhé... ty slabší, chudé a bezmocné... Nemůžeme ze sebe dělat Krista. Nejsme Spasitelé světa. Ten je jen jeden. Láska pro nás znamená být otevření přicházejícímu království. Učit se vidět a přijímat věci Kristovým způsobem. Ta hranice je tenounká. Ta láska je Kristova. On je jejím zdrojem. My se na ní můžeme maximálně spolupodílet. A to nejen můžeme, ale přímo máme. Nic víc po nás Ježíš nechce. Abychom se na této její lásce spolupodíleli a praktikovali - a začali tím mezi sebou - v církvi. "To stačí," :-) Vůbec to nemyslím alibisticky. Jako že ve světě nemusíme. Kéž bychom to dokázali aspoň v církvi! Ani tam to není jednoduché. Naopak. Je to jako v rodině. Na jednu stranu se máme rádi a na druhou: Jak moc si někdy "lezeme na nervy"?! :-) "Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako jsem já miloval vás..." Tady pořád a pořád začínáme. "Jako jsem já miloval vás..." Jiný začátek to v nás nemůže mít...