Abram: vydat se do neznáma...

Dnešní čtení nám ukazují, v čem spočívá biblická víra. V čem? Vydat se Bohu úplně všanc. Bez

podmínek, bez garancí a důkazů. Prostě mu uvěřit a do jeho neviditelných rukou svěřit svůj život      i smrt, minulost i budoucnost. Všechno, čeho jsme schopni. (A přijde, že i o něco víc.)

Pro Abrama to znamená opustit své dosavadní jistoty a vydat se do nejistoty kenaanské země. To je

veliká pošetilost anebo veliká důvěra. Jak se to vezme. Abram jde do nejistoty... s důvěrou, že Bůh se

postará. Je naším praotcem pro svou důvěru, že Bůh oživuje mrtvé a povolává v bytí to, co není. Abram "nějak" :-) věří, že tento Bůh je mocnější než nicota a smrt. Obojí bylo a je děsivé. Nicota        i smrt. A přece s tímto Bohem lze jít nehledě na nicotu a smrt.

Pro Ježíšova večerního hosta Nikodéma uvěřit znamená narodit se znovu – odshora – z vody            a Ducha. Prostě začít úplně znova. Nestačí jen přemýšlet o Bibli a povídat si o ní. Ne že by to bylo málo, ale rozhodně to nestačí.

Narodit se znovu. Změnit své směřování. Nechat se unášet vanutím Ducha. V novozákonní řečtině (ale konec konců i ve starozákonní hebrejštině) se používá stejné slovo pro Ducha, dech a vítr. Je to "vzduch v pohybu". Nechat se unášet Duchem znamená "být v pohybu k Bohu". Vítr je takovým obrazem. Všelijak se stáčí. Jednou fouká od severu, jindy od jihu. Mění se to. Kdoví, odkud kam povane zítra? Duch ten vane pořád od Boha k Bohu. Je to pohyb Božího slova v našich myslích. Je to životní směřování ne podle našich představ, ale těch Božích. Ale přece je to pro nás záhada, kam nás tento Duch zavede. A kudy... Duch představuje mnohem větší záhadu než vítr. Jestliže každý člověk je druhým i sám sobě hádankou, pak mnohem víc to platí o tom, kdo se znovu narodil              z Ducha. Máme odvahu stát se ještě víc hádankou? Takovou, kterou umí rozluštit jen Bůh?

Nechat se unášet Duchem neznamená rezignovat na vlastní rozum a vůli a zodpovědnost. To by

znamenalo nepochopení. Nechat se unášet Duchem znamená jen se v tom všem našem plánování    a rozhodování odvážit "zabrousit" i tam, kam bych se před tím neodvážil. Ani by mě to nenapadlo.

Přestat se bát nejistoty, slabosti a zranitelnosti... a přijmout, že náš nejistý život, má ve svých rukou Bůh, který je dobrý. Který miluje své stvoření. Dokonce on je v nejhlubším smyslu slova láskou, svobodou a pokorou. On se nebojí ani našeho nepřátelství ani nepřátelství světa. Moc dobře ví, co jsme zač, a přece nás přijímá... bere vážně a s úctou...

Toto všechno k nám přichází v Ježíšovi. Dokážeme poznat v Ježíšově jednání tyto rysy? Dokážeme

přijmout, že v tomto Ježíšovi začíná Boží království? Proto se potřebujeme narodit znovu. Nebo možná spíše rodit se stále a stále znovu. Dokud budeme tady v tomto světě a životě, kde je všechno otevřené, nebudeme s tím hotovi. Pod vedením Ducha se nám pootvírá tajemství království.

Ještě něco k Abramovi: Kromě jiného si na něm můžeme uvědomit, že Boží lid je tu "pro ty druhé". Je požehnáním pro celé lidstvo. Hlavně pro ty ostatní. Tím, kolem kterého se rozhodují dějiny.          A zároveň tím, do koho by to nikdo neřekl. Na kom se vyjevují všechny ty paradoxy Boží. Je to jako  v dobrém židovském vtipu. Nejstarší zmínka o Izraeli [eg. Y.si.ri.ar] (Merenptahova stéla) příznačně informuje o tom, že leží zpustošen a nemá potomstvo (=budoucnost). Tím, kdo by tu vlastně neměl vůbec být... už dávno odepsaný... "Kámen zavržený staviteli se stal kamenem úhelným..." (Ž 118, 22). Být Božím lidem je těžká a nevděčná úloha. Ale Boží. Nejprve tedy vcházejí "ti druzí", pak až nakonec lid Boží. A Abram to všechno přijal. "Šel do toho".

Představme si, že největší silou nebylo to, co mu Bůh slíbil, ale samo oslovení Boží. Sám Bůh, který mluví a oslovuje, je dostatečným důvodem, aby ho člověk následoval. Třeba až "kamsi do neznáma."

Bůh je zvláštní. Nechápeme ho (na tom by nebylo nic divného), ale navíc dělá opravdu podivné věci.

Třeba vydává svého milovaného Syna, nechá ho pověsit na dřevěný kůl... aby měli všichni šanci. Vypadá to jako bláznovství. Jen víra (abrahamovská víra a Ježíšova) v tom poznává bláznovství lásky. Je to jemný rozdíl, ale naprosto zásadní. Kdo do toho půjde? Kdo se tímto nechá unášet? Kéž zaslechneme něco z povolání Abramova i z pozvání Kristova! Pojď, následuj mě a neboj! Je to v těch nejlepších rukou...