A přece naděje…

16. během roku A

Iz 44, 6-8/ Ž 86, 11-17/Ř 8, 12-25/ Mt 13, 24-30. 36-43

Z Izajáše jsme slyšeli to, co nazýváme "povzbuzení". Toto slovo patří k těm hodně používaným. Myslím v církevním prostředí. Co se hodně používá, přestáváme vnímat. Může se to stát frází. Povzbuzení to je dodání odvahy, síly někomu, kdo je úplně na dně. Přesně tak na tom je původní adresát těchto slov. Izrael. Izrael poražený a zajatý. Kolikrát tento lid byl na dně a před jasným zánikem?! Myslím, že jsem minule (nebo předminule) říkal, jak v mimobiblických svědectvích potkáváme Izrael zničený, vyřízený, bez budoucnosti, zajatý, uvězněný a odepsaný. Jako by Boží lid vždycky byl na pokraji zániku. Odepsaný a při tom tu pořád je. Dávno tu vlastně neměl být, a přece je.

V tomto povzbuzení jim (taky nám) Bůh říká: "Nevzdal jsem se vás. Nestydím se za vás. Pořád jsem váš Bůh. Váš zastánce. Když se ocitnete v průšvihu, zaplatím za vás, vykoupím vás. Já jsem Pán. Od mně je celý vesmír. Všechno, co existuje. Já povolávám v bytí to, co není. Já probouzím mrtvé k životu. To jsem já. Jsem, který jsem. Bude, který budu. Patříme k sobě. Já a vy. Vy a já."

"Jste moji svědkové." Svět je plný různých národů. Větších a vlivnějších a schopnějších než vy. Avšak mými svědky v tomto světě jste vy. Když se řekne svědectví, myslíme většinou na nějaká slova. Říkáme – vydáváme – svědectví. Mluvíme o Bohu a o své víře. Správně, ale nemusí to ani být slova. Tím, že jsme a tím, co se s námi děje, pro co a pro koho žijeme, vydáváme svědectví. Už bychom tu vlastně ani neměli být. Ale jsme. To není naše zásluha. Naše existence na hraně zániku představuje možná nejlepší svědectví pro toho, který jako by nebyl a přece je. Nemusíme se toho bát ani tím být zmateni.

Druhé čtení bylo o Duchu, o životě a o naději nebo taky o budoucnosti. Duch, kterého jsme všichni dostali, když jsme uvěřili, je příslibem dobré budoucnosti v Bohu. Oživuje v nás tuto vizi a pomáhá nám směřovat k této budoucnosti v Bohu. Dává nám naději. To má dvojí význam. Jednak "obraz toho, v co doufáme" a pak "síla, jakou se k tomu upínáme". Duch nás zevnitř ujišťuje, že nás čeká krásná budoucnost u Boha a zároveň nám dává sílu, abychom vydrželi ten čas čekání. To je ta těžká doba čekání. Kdy věci nejsou tak jasné. Kdy prožíváme ztráty a zklamání. Smrt a směřování k ní. Stárnutí a nemocí. Narůstající entropii. Ohrožení nicotou a zánikem. Takovou tu bolestnou otevřenost a nejistotu, které k tomuto životu patří.
Takto Duch působí nejen v nás věřících, ale v celém tvorstvu. Jako je dárcem života, tak je i dárcem naděje. Nese s tvorstvem jeho bolesti a trápení. Probouzí v nich naději, že všechno bude nakonec naplněno a obnoveno v Kristu. Působení Ducha je tedy i ekologické. To jsme si už několikrát ukazovali při svatodušních bohoslužbách v přírodě. "I samo tvorstvo bude vysvobozena z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích."

Evangelní podobenství o pleveli v pšenici vlastně bylo o tomtéž. Na jednom poli vedle sebe roste pšenice i plevel. Není to koukol. Je to druh trávy. Ze začátku ho nerozlišíš od pšenice. Teprve v naše klasů se ukáže ten rozdíl. Vedle sebe obilí a plevel; dobro a zlo; to, co má budoucnost i to, co nemá. To je tak matoucí a nepříjemné! Tak moc to připomíná ohrožení a nebezpečí, kterým jsme sami vystaveni. I v tomto vyprávění smíme zaslechnout povzbuzení: Nebojte! Vydržte to! Ono to nakonec bude rozlišeno. Ale nebudeme to my. My tomu nerozumíme. Pleteme to. To může udělat jedině Bůh. Bůh to nakonec všechno roztřídí.

Možná ještě toto: Nemusíme to brát jako podobenství o nás, ale taky o našich myšlenkách. Nebudeme jen roztřiďováni my, ale také naše myšlenky a motivace. Nejen ve světě, ale v naší mysli najdeme vedle sebe dobré a zlé, podstatné a balast. Všechno vedle sebe. Všelijak propletené, zamotané jedno do druhého.

Smyslem toho podobenství však není, jak to bude, nýbrž, jak to je teď. Abychom si neidealizovali věci, ale na druhé straně ani nedémonizovali, abychom nebyli zmateni, ale ani se nebáli. Přes všechnu naši nejasnost, neporozumění, zmatenost (a jak všelijak jinak bychom to nazvali) všechno má ve svých rukou Bůh. I tu neznámou budoucnost. A v jeho "rukách" se z ní stává dobrá. Dobrá budoucnost. Bohu díky!