A, aj hrůza a veliká temnota...

13.03.2022

2. neděle postní - rok C (13/3/2022)
Gn 15, 5-12.17-18/ Fp 3, 17-4,1/L 13, 31-35

(nedělní bohoslužba)

Naše cesta ke kořenům víry nás zavádí k praotci Abramovi. Přemýšlet o něm znamená pohybovat se v prostoru, kde máme šanci poznat, co to ta víra je. Pro nás je to běžně něco jako "přesvědčení" nebo "názor". Avšak v Bibli to znamená "rozhodnout se důvěřovat". Přijmout svět, jak ho představuje Bůh... Jako svět, kde věci mají smysl... Kde se ke každému přistupuje s úctou... Kde mocní a silní nezneužívají svou moc proti bezmocným a slabým... Kde váleční zločinci nestřílejí své rakety na bezbranné civilní obyvatelstvo. Kde nenechají malé holčičky umřít na dehydrataci              v obleženém města. Jako svět, kde se tak nestydatě nelže. Kde válku nenazývají orwellovsky "speciální operací". Takový svět jsme ztratili. Došla nám slova. Pláčeme... před Bohem... Tento Boží svět ve srovnáním s tím naším dnešním se zdá tak neskutečný. Ano, "bláznovský". Kde pravda          a láska vítězí nad lží a nenávistí". Vrátí se nám zase? Budou v něm žít všichni? Takový svět začíná uvnitř. Vnitřní svět. Protože ten náš vnější vždycky zjevuje ten náš vnitřní, který jsme si osvojili. Jaký je vnitřní svět Putina a jeho generálů i zmanipulovaného ruského národa vidíme denně v televizi...

Ale jaký je vlastně ten náš svět? A jaký je ten Abramův?

Abram není naivka ani snílek. Chtěl by asi věřit, ale má své oprávněné výhrady a otázky. Ale jedné noci (právě o ní jsme četli) se něco stalo. Uvěřil. Dal Bohu za pravdu. To totiž vlastně v hebrejštině znamená "uvěřit": dát Bohu za pravdu. To je taková gramatická kategorie. Nazývá se kauzativní slovesný kmen. Uvěřit znamená něco jako "způsobit - přijmout - prohlásit, že to, co říká-znamená a dělá Bůh, JE PRAVDA. Tedy, že to je pevné a spolehlivé." Dokonce to nejpevnější a nejspolehlivější vůbec. Že to, co říká Bůh, je skutečná budoucnost. Žádná slepá ulička! Té noci toto Abramovi došlo. A Bohu se to moc líbilo. Konečně! Bůh po nás nechce víc. To stačí.

Ovšem toto dávání Bohu za pravdu není "jen tak". Představuje skutečný zápas s pokušením nicoty a nesmyslnosti. Věření je zápas, který jde "na dřeň". To jsou chvíle, kdy se zdá, že to nakonec nevyjde... a dopadne to (odpusťte) blbě. Věření je balancování na hraně plnosti a nicoty.

To poznal "náš otec Abra(ha)m" velmi intenzivně. Nad tou rozpůlenou krávou, kozou a beranem. Tak se tenkrát uzavíraly mezistátní zejména vazalské smlouvy. Drastické, že. Víte, co to znamenalo? "Jestli smlouvu porušíš, dopadneš jako tato rozpůlená kráva, koza, beran!" Tak se to tenkrát dělalo. Do toho vstoupil Bůh, aby přesvědčil Abrama, že to s ním a jeho potomstvem myslí fakt vážně. Ukázala se dýmající pec a ohnivá pochodeň prošla zónou smrti mezi rozsekanými kusy masa. Tak Bůh uzavřel s Abramem smlouvu. Až z toho mrazí. Smlouva mezi Bohem a námi lidmi nikdy není "jen tak". Jde na dřeň; do krve a masa.

A Abram to má střežit. Celý den odhánět slétávající se mrchožrouty. Celý den. Až na něho padla hrůza a velká temnota. Špičkově to přeložili Kraličtí: "A, aj hrůza a tma veliká obklíčila jej..." Než Bůh vstoupil do smlouvy, Abram prožil nevýslovnou hrůzu. To padlo na praotce naší víry. Zkusme si to představovat. Je to nepředstavitelné. - Až tam možná musíme v zápase víry dojít. (Kristus každopádně určitě šel za nás všechny... a ještě dál...)

Teď už Abram ví... Po té, co prošel temnotou a hrůzou. Tak si asi nepředstavujeme duchovní prožitky a setkání s Bohem,že? Ale lidé usilující o duchovní cestu, o tom vědí své. To nic není proti Bohu a víře. NAOPAK! Tam, kam přichází Bůh, to jde "na dřeň". To je skutečný přerod. Něco                v našem jádru musí zemřít, aby mohlo být vzkříšeno. To je totiž vzkříšení: cesta ze smrti, z nicoty  a z rozkladu do života - do rozvíjejícího se a nekončícího života.

O tom bylo dnešní 2. čtení. "On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit." "Proto stůjte pevně v Pánu, milovaní." To znamená: "Vydržte to. Nevzdejte to." S ním budete moci to všechno vydržet. To není cesta do nicoty, ale do věčného života. Jak to kdysi řekla umírající mladá Terezička z Lisieux: "Nepřijde si pro mne smrt. Přijde si pro mne Bůh."

Vytvořte si webové stránky zdarma!